Afghánský scénář v Iráku? (Inny Świat #16)
Lehké vítězství, které Spojené státy vybojovaly ve válce v Afghánistánu přivedlo USA k započatí příprav, jejichž cílem byl útok na Irák. Důvod se k tomu najde vždy, ať už to je odmítnutí irácké vlády co se týče návratu komisí OSN v záležitosti zbraní, boj s terorismem nebo také obrana svobody, demokracie a lidských práv. Poslouchajíc poslední proslovy prezidenta Bushe a představitelů americké administrativy je takřka jistě možné potvrdit, že již přijali rozhodnutí o zaútočení na Irák; s účastí mezinárodní koalice nebo bez ní. Svědčí to o aroganci osazenstva Bílého Domu. Tvrdí: lehce jsme bez plné podpory spojenců zvítězili v Afghánistánu, tak proč to nemůžeme zopakovat v Iráku? Irák však není Afghánistán. Takové činitele, jako: geopolitická rozloha, přírodní bohatství, struktury zřízení, armáda, ozbrojení atd. hovoří ve prospěch Iráku. Na druhou stranu Afghánistán měl a má vůdce zkušené ve vojenských potyčkách, naproti tomu irácká opozice, nejen že je rozdělená, ještě navíc nemá takové vojenské zkušenosti.
Američané připravili tři scénáře útoku na Irák. V závislosti na tom, jaká bude protiirácká koalice s evropskými spojenci a, co je nejdůležitější, se zeměmi Blízkého východu (obzvláště s Jordánskem, Saudskou Arábií, Tureckem, Kuvajtem), vyberou jeden z nich. Vyslanec Bílého Domu Dick Cheyny nedokázal získat podporu žádného z arabských států, ani Turecka. Všichni zdůrazňovali, že útok na Irák destabilizuje situaci na Blízkém východě a může dokonce vést ke katastrofě nejen mezi obyvatelstvem Iráku, ale i celého regionu.
Prvním americkým scénářem je totální vojenská invaze do Iráku za plné nebo třeba i relativní podpory spojenců, podle vzoru operace „Pouštní bouře“ z roku 1991. Tento scénář již odpadá.
Druhý scénář má vzor ve válce v Afghánistánu, a tedy vyčištění pole pro iráckou opozici, která může spolupracovat s Kurdy na severu Iráku a Šíity na jihu. To jsou nesplnitelná přání, neboť irácká opozice je slabá a rozdělená, a Spojené státy nemají podporu sousedních států.
Třetí scénář, který Američanům zůstává k realizaci, je masové bombardování iráckého území v délce několika dní či týdnů, což zcela jistě přinese stovky tisíc obětí mezi civilním obyvatelstvem a strašlivé poničení celé infrastruktury Iráku, což de facto znamená odsunutí Iráku přinejmenším o 100 let zpět.
Z nedostatku podpory ze strany Jordánska, Saudské Arábie či Turecka, budou Američané přinuceni útočit ze vzdálených vojenských základen, jako např. Diego Garcia. Ztíží to zacílení a efektivnost vojenských operací. Nemyslím si, že by se irácký národ (nebo jeho rozhodná část) postavil na stranu Ameriky. 11 let ve svých důsledcích strašlivého embarga, uvaleného z iniciativy USA, způsobilo, že irácký národ Američany nenávidí. Pro Iráčany jsou oni strůjci utrpení a neštěstí, bídy a hladu, smrti půldruhého milionu lidí (hlavně nemluvňat, dětí a starých lidí) v důsledku nedostatku léčiv a podvýživy.
Každá invaze na Irák bude znamenat rozdělení země na sever (Kurdové), jih (Šíitové) a hodně slabé centrum. Iráčané, a dokonce i někteří opozičníci, se již rozmýšlejí o alternativě pro Saddáma Husajna. Pokud on, tak kdo? Odpověď je prostá. Pokud se změna provede prostřednictvím nebo s pomocí USA, tak nástupci Saddáma Husajna budou lidmi naprosto loajálními Washingtonu. Není pro nikoho tajemstvím, že se USA, pod záminkou obrany svobody, lidských práv, nebo také války s terorismem, snaží svrhnout nynější vládu Iráku. Činí tak výlučně pro dosažení vlastních cílů i zájmů nejen v Iráku, ale v celém blízkovýchodním regionu.
Amerika nemůže proti Radě Bezpečnosti OSN a mezinárodnímu mínění napadnout suverénní stát pouze proto, že se Saddám nelíbí Bushovi, nebo také na základě domněnek, že Irák něco skrývá! Proto je OSN a Rada Bezpečnosti. Bush prohlásil: „Dokonce i když nás spojenci nepodpoří, zařídíme to sami… jsme dost silní.“ Má na tomto záviset Nový Světový Pořádek? Je arogance USA bez hranic? Nemá život stovek tisíců Iráčanů žádnou cenu?
Kamal Rashid
Kamal Rashid pochází z iráckého města Niniva. V roce 1967 odjel do Polska. Na Łódzské Univerzitě ukončil studia v oblasti sociologie a ekonomie. Posledních dvacet let je překladatelem z arabského jazyka. Před třemi lety získal polské občanství. Se svou ženou a třemi dětmi žije v Łodzi. Článek pochází z jara 2002.
