Anarchistické školství a feministická kritika (Inny Świat #16)

Bylo v důsledku silných politických represí, kterými prošly španělské anarchisty těžké získat archivní a historické materiály ohledně tohoto tématu?

Obzvláště těžké bylo setkat se s těmito ženami, něco se o nich dozvědět, poněvadž mými prvními informátory byli muži, kteří nějak závažněji nepojednávali o pohlavní tématice. Nemyslím si však, že chtěli uškodit úmyslně, ale neuvažovali o tom, že to mělo nějaký význam.

Pokud jde o archivy, tak to byla situace odlišná. Archivy byly vytvořeny frankistickou armádou a tajnou policií. Po získání těchto dokumentů, je po válce používali k přinucení lidí ke zradě. Tímto způsobem shromáždili neobyčejnou dokumentaci. Když jsem poprvé jela do Španělska v polovině 70. let, archivy byly stále spravovány armádou, a proto nebyly seřazeny a roztříděny v takovém pořádku, který by měl pro historika nějaký smysl. Materiály byly katalogizovány na základě míst, kde byly nalezeny. Proto nebylo vůbec možné poprosit: „Ok, chtěli by jsme se dozvědět něco na téma kolektivizace – do kterého katalogu se máme podívat?“ Ne, museli jsme jednoduše prohlédnout všechno, co tam bylo. Byl to absurdní způsob bádání.

Později, na počátku 80. let, jsem se setkala se strachem, který zůstal po Frankově diktatuře. Hodně lidí se stále obávalo hovořit. Franco teprve zemřel a politická situace ve Španělsku se z jejich pohledu neměnila až tak rychle. Zdáli to mohlo vypadat jako velká změna směrem k demokracii, ale oni se dívali a viděli u moci stále ty samé lidi, stejně demokraticky vybrané.

Mujeres Libres byly ve své podstatě skupinou anarchistickou a feministickou. Byly metody, které jsi používala při bádání a analyzování Mujeres Libres také založené na podobných, antiautoritářských názorech?

Používala jsem techniku sociální historie a ústně poukazovaných historek. Celá sociální historie, která vznikla během posledních 30. let, se zabývala tématy, které jsou obvykle nazývány okrajovými a podřízenými, např. dělníky a řečmi, že není možné koncentrovat se pouze na dokumenty, ale je nutné vytvořit mnohem větší sítě.

Takovíto lidé, jako E. P. Thompson a Habsbawn vytvořili tento obor vědy v 60. letech a kniha „Primitive Rebels“ od Habsbawna se stala na počátku projektu mým základním zdrojem. Habsbawn byl deklarovaným anarchistou, v čemž se s ním neshoduji, ale současně naslouchal hlasu lidí. Nikdo se dříve neobracel na lidi, a takové zdroje, které využívají současní historici, jako např. deníky, památníky atd., nebyly uznávané. Rozvinulo se mnoho nových způsobů pohledu na historii a myslím, že „Svobodné ženy“ jsou jedním z nich.

Když jsi využívala historický příklad Mujeres Libres, měla jsi v úmyslu pozvednout současné feministické hnutí? Bylo tvým záměrem pozvednutí – nebo pomoc v rozvoji – současného anarchistického hnutí?

Upřímně řečeno, neměla jsem takový cíl. Vidím mnoho společného mezi feminismem – obzvláště tím, který se rozmohl v 70. letech a některými jeho směry, které pokračovaly – a anarchismem. Z racionálního pohledu si nemyslím, že má v USA anarchismus budoucnost, není tam největším hnutím. Na druhou stranu si myslím, že anarchismus poskytuje mnoho ukazatelů na téma moci, organizace a způsobů formování záležitostí, které je nutné žádat, zapamatovat si a poukázat k širšímu pochopení skrze politiky a společnost. Chtěla jsem se rovněž pokusit objasnit, že existuje celá historie anarchismu jako hnutí sociálních změn, která má kolosální význam a hodnoty. Myslím, že právě z důvodů celkových represí vůči levici, víme v této zemi tak málo o anarchismu. Paul Avrich udělal hodně moc pro to, aby otevřel tuto historii, ale zůstalo ještě mnoho k další práci. Anarchisté vykonali kolosální příspěvek ke všem sociálním změnám – obzvláště hodně pro dělnické hnutí, což málokdo považuje za příspěvek anarchistů.

Mujeres Libres vydávaly noviny a organizovaly propagandistické výjezdy po zemi. Čemu se mohou z angažování Mujeres Libres v myšlenkách a teoretické práci od nich naučit současné anarchistky?

Silou Mujeres Libres byly setkání s lidmi v místech jejich zaměstnání. Základní otázkou je to, že byly hnutím dělnické třídy a to je podle mně nejzávažnějším rozdílem mezi nimi a většinou dnešních anarchistů v USA. Je tam možné zpozorovat nevelkou přítomnost pracující třídy, ale většina pochází z intelektuálních kroužků a univerzitních kampusů.

I přesto nechci tvrdit, že Mujeres Libres neměly teoretiky, měly, ale především se celou dobu snažili pochopit, s jakými záležitostmi mají lidé každodenně co do činění, a jak v praxi využívat anarchistické ideje. Výuka čtení představovala obrovskou část jejich práce. Můžeš se zeptat: „Co má výuka čtení společného s anarchismem?“ Schopnost čtení je svázána s cítěním úcty ke vlastní osobě; dokud lidé nebudou vážně chápat svoji vlastní osobu a pociťovat úctu k sobě samému, dotud nebudou schopni změnit svět. Proto Mujeres Libres značnou část svých možností vymezovaly na pomoc lidem ve výuce čtení. Nevedly propagandu ani lidi neučili teorie anarchismu. Naproti tomu mobilizovaly lidi ke zlepšení svého života, svých pracovních podmínek a svého světa, a tyto činnosti byly shodně s duchem anarchismu. Myslím, že se domnívaly, že časem se z toho a skrze to naučí, co znamená účastnit se v poměrně nehierarchizované organizaci, jako protikladu organizace, kde se všechna rozhodnutí přijímají shora dolů. To byla skutečná náklonnost spíše k praxi než k teorii a prohlubovat ji v životě. Myslím, že je to nejdůležitější věc, kterou se od nich může současná levice hodně naučit.

Během posledních třiceti let mnoho lidí pokládá za nezbytné změnu základních předpokladů mnoha oborů psychologie, filosofie, lingvistiky atd. – jako skutků vlivu vyplývajícího z feminismu. Myslíš si, že anarchismus rovněž požaduje takové změny?

Ano, i ne. v minulém roce jsem napsala několik slov o feministických změnách v anarchismu. Pro mně se nejvíce zřejmé zdají záležitosti spojené s chápáním moci, což je částečně spojeno s feminismem a částečně s postmodernismem. Potřebujeme nové způsoby myšlení ohledně tématu moci. Takovíto lidé jako Kropotkin, Bakunin a E. Goldman hlásali, že je potřeba zničit moc, a feministky tvrdili, že je to až moc velké zjednodušení. Potřebujeme změnit tvar moci. Nemůžeš se toho zbavit celkově, dokonce Bakunin i Kropotkin o tom již jistými způsoby psali; např. hovořili o přirozené moci jako protikladu moci umělé. Stejně tak se domnívali, že se jí nedá celkově zbavit. Teď se domnívám, vlastníc znalost na téma anarchismu a hodně složité pohledy na svět, že existuje doba na závažné přebudování myšlenek anarchismu.

Mujeres Libres ve své době vykonaly feministickou kritiku anarchistického hnutí. Jak dnes musí feministky kritizovat anarchismus?

Jednoduše opět změnou chápání podstaty moci. Zatímco z historického pohledu většina anarchistických teorií podporovala celkovou rovnost mezi muži a ženami, anarchistické hnutí jako celek nevykonal moc změn v chápání co to má v praxi znamenat. Domnívám se, že to je stále pravděpodobně aktuální; existují jisté podmínky týkající se mužů a žen, které nejsou stále otevřeny.

Feminismus je stále okrajovým tématem, ne tak závažným jako např. ekologie. Stále existuje místo na změnu myšlení ohledně feminismu. Můžeš to zakončit s hodně odlišným obrazem toho, čeho se týká to hnutí, pokud popřemýšlíš o mezilidských vztazích, jako celku, k tomu, co děláš, jako opozici k bolestivému trnu ve svém těle.

Výuka anarchismu a feminismu na univerzitě, musela jsi bojovat o udržení politické hodnoty své práce?

Ani, i ne. existovali lidé, kteří si mysleli, že to tam nepatří (na univerzitní katedru), a kteří se mně snažili zbavit z politických důvodů, ale naštěstí jich moc nebylo. Bylo tam také hodně osob, které mi moc pomáhali a přistupovali k mé práci přímo s entuziasmem.

Myslím, že pro mnoho učitelů z levice existuje problém, jak neztratit své kořeny v politických otázkách, které nás přivedly k teorii a současně, jak zajistit, aby tvé psaní bylo akceptováno tvými akademickými kolegy. Pro mně bylo velkou výzvou napsání „Svobodných žen“ takovýmto způsobem, abych poukázala na ducha těch žen, a aby byla ta knížka srozumitelná pro jiné čtenáře než španělské politické historiky a teoretiky, ale aby stejně tak došla i k nim. Cítím, že se mi docela hodně podařilo dosáhnout toho prvního cíle a myslím, že je to v pořádku. Většina mých kolegů to však skutečně nezajímá, zajímá je jen to, že jsem napsala knihu, která byla vydána uznávaným vydavatelem.

Jak vidíš rozvoj své práce v budoucnosti?

Zkoumám otázku spojenou s pohlavím a občanstvím a myslím způsobem, jakým se lidé nyní angažují spolu s jinými v široce chápané politice, jako protikladu způsobů, v jakých se normálně reprezentuje politika. Vidím to jako rozšíření mé práce na téma Mujeres Libres. Posledně jsem právě hovořila s přáteli o tom, jakým způsobem jsme ztratili utopickou, antihierarchickou a antiautoritářskou vizi, kterou jsme hlásali v 70. letech a o tom, že jsme nuceni ji znovu zformulovat.

A co chápeme politikou? Co může znamenat být občanem v době, kdy se všechno centralizuje a lidé se čím dál víc cítí eliminováni? To jsou otázky, kterými se zabývám. Chtěla bych využít několik věcí z příspěvků organizace, které kdysi tvořily základy a spolu s nimi začít práce, které by mohly obnovit utopické vize. To je politická pozice, z níž vycházím a nemám zdání, jak to bude fungovat v rámci univerzitní práce.

Považuješ se za anarchistku, nebo přijímáš i nějakou jinou politickou identifikaci?

Bezpochyby se vidím na levici. Když jsem dělala rozhovory do své knihy, ptala jsem se lidí: „Jak ses stala anarchistkou?“ a ony odpovídaly: „Nepovažuji se za anarchistku, nejsem dostatečně dobrá.“> Myslím, že je v takových odpovědích cosi výmluvného a takto bych chtěla odpovědět na tvou otázku. Připouštím, že existuje nějaká část mně, která napovídá, že kdybych musela přijmout nějakou etiketu, udělala bych to. na druhou stranu ne vždy jsem činná jako anarchistka; např. volím, beru vážně volby atd. Můžu se shodnout s analýzou toho, že nemá žádný význam, kdo bude vybrán v prezidentských volbách a velká část mně v to věří. Nechci se však tomu poddat celkově a uznat, že právě v takovémto světě žijeme.