Činnost a doktrína Federacion Anarquista Iberica (Inny Świat #14)

Není možné hovořit o španělském anarchismu a opomenout Iberskou Anarchistickou Federaci. Kromě CNT to byla nejznámější anarchistická skupina aktivní před a během revoluce. Z ní se rovněž později vydělili mnohem radikálnější Přátelé Durrutiho. Představujíc historii a doktrínu FAI chceme čtenáře zavést do světa španělského anarchismu, do světa ideje a činu.

Úvod.
To, čím je anarchismus je těžké vysvětlit několika slovy a to hlavně vzhledem k různorodosti proudů označovaných anarchistickým názvem. Je však možné vydělit několik elementů charakteristických pro všechny tyto proudy. Grinberg ve své práci na základě Kropotkinovy definice pojímá podstatu anarchismu v následujících čtyřech bodech: odmítnutí každé státní moci (podstata filosoficko-morální povahy), kritika existujících politických a ekonomických institucí (aspekt destruktivně-negativní), požadování charakteristické vize budoucí společnosti (aspekt konstruktivně-pozitivní), revoluční cesta k realizaci cílů (metoda činnosti). Jak se první a poslední zdají být jednoznačné, ostatní dva zdá se vyžadují jistý komentář.

Tedy, kritika politických institucí se týkala nejen institucí, které za takové byly všeobecně považovány, tedy monarchů, státních orgánů a politických stran, ale také všech ostatních (jako např. církev), jejichž autorita (a spolu s ní moc) by mohla ohraničovat svobodu jednotlivců. Na tomto místě je však nutné zdůraznit, že vztah anarchistů k církvi a náboženství celkově byl mnohem více komplikovaný a charakterizovaný silným emocionálním nábojem – nábojem negativním o síle přímo nukleární. Ve své práci F. Ryszka popisuje vztah k náboženství knížete Michaila Alexandroviče Bakunina jménem „nenávistného nepřátelství“, které „se nedá vysvětlit ekonomickými, sociálními nebo politickými důvody, ani všemi najednou.“ Dávajíc slovo samotnému Bakuninovi, je možné se dozvědět, že jeho nenávist byla směřována nejen proti na lidském strachu se pasoucím náboženským institucím, které stanovovaly právo, materiální zatížení a také sankcionovaly moc a nerovnost. Nenáviděl stejně samotnou ideu „všemohoucího Boha“, kterého, kdyby však existoval, by náleželo zničit s ohledem na fakt zavedení pořádku, který je zlý vzhledem na svou nátlakovost a obecnost. Metaforicky v tomto případě nabraly slova „jak v nebi tak na zemi“ zvláštní význam, neboť FAIsti (tak jako i celý španělský anarchismus) zasvětili církvi ve svých činnostech skoro tolik místa jako Bakunin v knihách. Role náboženství v anarchistické myšlence (mnohem více vytříbená než třeba u autoritářských komunistů) nepochybně závisela na ohromné popularitě anarchismu ve Španělsku (a šíře v katolických zemích), v němž byla církev největším vlastníkem půdy a i přes postupující laicizaci měl stále (příliš) mnoho co říci. Charakter lidového antiklerikalismu není ostatně jednoznačný – je totiž těžké posoudit, zda anarchismus jednoduše precizněji než do té doby vyjadřoval již zastávané posty (nenávisti) lidu k církvi (zda byl vlastností „vrozenou“), nebo zda je též inspiroval k revizi své současné víry (zda byl „nabyt“). Myslím, že pravda leží uprostřed.

Z jedné strany nebyl antiklerikalismus doménou výlučně anarchistů, o čemž svědčí třeba povstání asturijských horníků inspirované socialisty z PSO a UGT, během něhož církev a duchovní utrpěli neméně než během katalánského „tragického týdne“ (1907), kde první housle hráli anarchisté. Potvrzovalo by to domněnku, že antiklerikalismus mas byl stavem rozvážným a dával o sobě vědět bez ohledu na ideologický odstín propagandy. Abel Paz¹) ve svých vzpomínkách z barcelonských událostí července 1936 umísťuje moment rozcházení se cest lidu a církve do let 1482 nebo 1492 a spojuje jej s rekonkvistou a obzvláště ve Španělsku trápivou Svatou inkvizicí. Částečně má pravdu, když opravdu od tamté doby bylo spojení trůnu s oltářem ve Španělsku nepochybně nejsilnější a nejvíce nelidské jaké znala novověká Evropa.

Z druhé strany však nejvíce odsunuté regiony, tedy Galicie, Nawarra a částečně centrum Mesety, do nichž ideje, řekněme pokrokově-revoluční (a v případě Španělska hlavně anarchistické a socialistické) dorazily v minimálním stupni, zůstávaly silně katolické a to hlavně odtamtud pocházeli ultrareakční a klerikální karlisti. Je třeba také vzpomenout, že ještě v první polovině 19. stol. měly antinapoleónské do hloubi lidové guerilly charakter silně klerikální.²)

Co by však neřekl, zásadní změny a rozšíření „státní ovčárny“ ve Španělsku připadá na druhou polovinu 19. stol., do té doby je totiž možné antiklerikalismus objevit hlavně v liberalismu a republikanismu a to nebyly proudy moc populární mezi lidem, a to nejen Španělským. Dalším dříve naznačeným problémem, je otázka anarchisty postulované vize světa. Spíše nemnoho anarchistů v době, o níž píšu, by se na otázku: „Co se stane po vítězství Revoluce?“ rozhodlo dát takovou odpověď, jako jeden z ještě žijících současných teoretiků hnutí, který jednoduše poznamenal: „Půjdeme na zmrzlinu.“ Vize společnosti budoucnosti se rýsovala dost výrazně, i když ne stejně pro všechny a to právě ona, kromě postulovaných „způsobů k Revoluci“, dělila anarchisty na různé proudy. Ve Španělsku byla nejpodstatnější tradice bakuninovského kolektivistického anarchismu, zakládající kromě pro celý anarchismus všeobecné tendence k vyeliminování státu jisté konstruktivní předpoklady na ekonomické rovině (fungovat měli svobodné kolektivy). I přes plynutí doby bakuninova doktrína neustupovala tak jako v jiných zemích západní Evropy kropotkinovské anarchokomunistické myšlence, která, i když byla shodná, co se týče celkových zásad boje, viděla trochu jinak základy fungování anarchistické společnosti v budoucnosti. V kropotkinovské verzi měla kolektivy – svazy pracovníků nahradit všeobecná komunistická společnost, narozdíl od předpokladu komunistů, by vůbec nevymáhala žádnou etapu svého formování existence státu a měla být plně dobrovolná. Značně větší popularitu si ve Španělsku získala italská verze anarchokomunismu Errica Malatesty.

Třetím posledním proudem anarchismu v první polovině 20. stol. byl anarchosyndikalismus. Tento směr si ve Španělsku vydobyl ohromnou popularitu, i když vzbuzoval neustálé kontroverze mezi anarchisty, hlavně pokud jde o strukturu organizace, která podle nich měla u syndikalistů charakter příliš institucionalizovaný. Je ho dokonce možné uznat za proud dominující, neboť nejpočetnější anarchistickou organizací byla centrála odborových svazů (CNT). Avšak kromě častého používání stávky přes CNT jako metody boje, mezi jejími nejaktivnějšími členy dominovali přesvědčení ortodoxně anarchistické, o čemž může svědčit to, jak málo podporovalo secesi „čistého“ syndikalisty Pestany.

Vznik a struktura FAI.
Neutralita Španělska během první světové války měla své následky – Španělsko se na politické rovině nezměnilo tak významně jako země účastnící se války. Nastoupil, zřejmě s válečnou konjukturou spojený, nárůst korupce státních služeb, a od roku 1919 se rozohnila válka „pistoleros“ (placených zabijáků najímaných bohatou vrstvou vlastníků továren k boji s dělnickými aktivisty) a „libres“ (loajalistických bojůvek hlavně kapitalistických odborových svazů) s anarchistickými bojůvkami CNT. V zásadě však šlo všechno postaru: vystupoval hodně silný sociální kontrast, na vsi stále panoval tyranismus³) a státní moc se často nacházela v rukou vojenských junt.

Počátky FAI je třeba hledat právě v dobách diktatury jednoho ze španělských caudillů – gen. Miguela Primo de Rivery připadající na léta 1923-1930. Byla to doba silných, i když ne zbytečně ukrutných represí (v zásadě nebyly vykonávány rozsudky smrti), antiseparatistických činností (Baskicko, Katalánsko), ale také značného rozvoje průmyslu a celkově nápravy hospodářské situace trvajícího až do roku 1929, kdy se objevily první známky krize. „Solidaridad Obrera“ – deník CNT mohl i přes ingerenci cenzury existovat do dubna 1924, kdy byl v rámci represí za zabití policejního konfidenta zrušen. Od momentu masového zatýkání anarchistů, zavedení zákona o státní kontrole odborových svazů (30. 3. 1924) a následně delegalizace CNT, anarchistické hnutí definitivně přešlo do podzemí nebo emigrovalo.

Uvnitř země bylo podzemní CNT dost aktivní, neustále spiklenecké proti diktatuře, k čemuž mimo vlastních příspěvků získávalo nemalé fondy, třeba i na nákup zbraní, z emigrace. Byl také udržován kontakt s jinými, současnou situací nespokojenými, seskupeními jako např. s katalánskými separatisty plukovníka Macia (kteří se však po získání autonomního statusu v republice neřídili sentimentem vzhledem k dávným soudruhům ve zbrani ze CNT).

Emigrační osudy španělských anarchistů byly různé v závislosti na profilu jejich činnosti. Byly to nejen dobře známé barvité příhody Los Solidarios, čili Durrutiho, Jovera a Ascasa, vykrádajících banky na výchovně-vydavatelské cíle nebo zkoušejících teroristickou činnost ve starém anarchistickém stylu jako třeba Pařížský pokus o atentát na krále Španělska – Alfonse XIII. Značná část anarchistů-emigrantů však byla činná jiným způsobem: vedla publicistickou a propagandistickou činnost (např. pozdější ideolog proudu FAI, tedy tzv. „anarchismu bez přídavného jména“ – Abad de Santillan – v argentinské „La Protesta“), nebo zajišťovala jiným způsobem fondy pro podzemí v zemi (např. benefičními výstupy Španělské teatrálně-lyrické skupiny), a především konstruovala novou, silnou anarchistickou organizaci.

Požadavek vzniku takové organizace se dal dost silně odříznout právě v době diktatury. Tehdy totiž vyvstal problém ideové identity anarchistů a také charakteru jejich poměrů uvnitř CNT ze strany syndikalisty Pestany, kteří byli v jistém momentu blízko k paktování s armádními vládami. K vytvoření FAI se přičinil také obsah „Platformy všeobecného svazu anarchistů“ vydaného v roce 1926, nejpravděpodobněji autora Rusa Petra Aršinova – dokumentu ve svém založení zásadního pro anarchismus té doby. Mezi odbočením na téma minulosti hnutí se totiž objevil požadavek silnější organizace, mající v revolučních situacích znemožnit tak drastickou porážku, jako v konfrontaci s bolševiky během revoluce v Rusku. Na půdě Iberského poloostrova měla tuto roli plnit ve Francii v roce 1926 vzniklá Federace španělskojazyčných anarchistických skupin, a později FAI. Vzniku FAI samozřejmě předcházeli rozhovory skupin, které se měly stát jejími členy. Proto se téma vytvoření společné federace objevovalo následovně: na Martelleském sjezdu Federace španělskojazyčných anarchistických skupin (konec roku 1926), na kongresu Portugalského svazu anarchistů (UAP) a regionálním sjezdu Anarchistických skupin Katalánska na počátku roku 1927. Iberská anarchistická federace vznikla na kongresu, který se odehrál 25. – 27. 7. 1927 ve Valencii. Účastnilo se jej několik desítek skupin s dost rozdílným profilem činnosti – od skupin blízkých Durrutiho Los Solidarios, přes výbory pomoci uvězněným, anarchistické mládežnické organizace, anarchistické kulturně-výchovné organizace, až po osvobozenecké skupiny esperantistů a vegetariánů (o čemž svědčí program porad publikovaný Gomezem Casasaem). Z nejpodstatnějších účastníků porad je možné vyjmenovat: Regionální federaci Katalánska, Anarchistickou federaci skupin Levantu, Národní anarchistickou federaci, Regionální federaci anarchistických skupin Andalusie, Lokální federaci anarchistických skupin Valencie atd. Z prvních členů jmenujme: Manuela Buenacasa, Alejandra Gilaberta, Maura Bajatiera, Eleuteria Quintanilla, Melchora Rodrigueze a Jose Llopa. Během porad byly probírány témata obsažené v osmi přijatých hlavních bodech, z nichž nejpodstatnější byli: sedmý – týkající se spojení španělských a portugalských skupin ve FAI, šestý – vztahující se k diktatuře Primo de Rivery a předpovídající způsoby činnosti proti ní a také třetí – týkající se zásad spolupráce s odborovými svazy. V poslední z vyjmenovaných otázek během diskuse na téma oficiálně neexistující CNT účastníci rozhodli účastnit se na její obnově a aktivně se účastnit v její budoucí činnosti na jakékoliv úrovni. Bylo také poukázáno na výrazný rozdíl mezi oběmi organizacemi FAI a CNT, který se podrobně vyjasní během sporu mezi anarchismem FAI a syndikalismem „treintismo“.

Během sjezdu byla také ustálena struktura, podle níž měla FAI fungovat. Byla to nejprostší federativní struktura, jakou si lze představit. Jednotlivé skupiny, které se přihlásily k FAI, ve svých distriktech tvořily distriktční výbory, u Ryszky označované jako Vzájemné komise (Comission de Realciones). Na vyšší regionální úrovni tvořili distriktční výbory výbory regionální, a na stupni nejvyšším se nacházel Výbor poloostrova (Comite Peninsular). V celém systému nevystupoval jakýkoliv prvek moci, i přes zdánlivě svislou strukturu. Úkolem všech výborů byla pouze koncentrace a poukazování informací – byla to pouze struktura spojení a koordinace.

Činnost FAI v letech 1927-1936.
Celé probírané období bylo ve Španělsku obdobím nespokojenosti. Následnými nejpodstatnějšími událostmi v nedlouhém období devíti let bylo: úpadek diktatury Primo de Rivery (28. 1. 1930), úpadek monarchie a vznik republiky (14. 4. 1931), volební vítězství Lidové Fronty (16. 2. 1936) a konečně vypuknutí občanské války (17. 7. 1936). Vůči žádné z nich se anarchisté nestavěli lhostejně, majíc kromě toho svou vlastní historii.

Je těžké popřít tvrzení, že anarchistické skupiny byly jedněmi z nejaktivnějších skupin v tehdejším Španělsku (teprve v polovině třicátých let se začalo halasně hovořit o fašistické Falanze). Stávky a útoky na představitele státu, kapitálu a později i církve, které byly obyčejně odvetou za dřívější násilí páchané na anarchistech nebo prostě proletariátu, měli v rozhodující míře vliv na image anarchistů.

Málokdo si však uvědomoval, že s anarchismem ve velké míře sympatizovali (a do svého pole činnosti zapojovali jeho ideje) takoví lidé, jako třeba reformátor španělského školství Francisco Ferrer, a naše (polská – pozn. překl.) rodačka Marie Currie-Skłodowská psala do „La Revista Blanka“ – jak se zdá, v celé historii asi nejlepšího anarchistického časopisu. Početně nebyla FAI organizací příliš imponující. Přesné informace podává Gomez Casas – uvádějící přesný počet 10 173 členů v roce 1933. Tito byli organizováni v několika stovkách (jistě více než 600) skupinách a byli aktivní v oblasti celého Španělska, nejaktivněji zřejmě v Katalánsku a Andalusii, i když byla FAI silná všude jinde.

Jak jsem již tvrdil, je těžké od sebe oddělit činnost FAI a CNT, a to proto, že značná většina členů FAI patřila rovněž k CNT a byli aktivně činní v jejím rámci. Odtud se proto berou obvinění o řízení dělníků z CNT několika členy anarchistické FAI, která je možné objevit jak v pracích komunistů, tak i krajních pravičáků. Toto tvrzení však nemá smysl. Jakékoliv vnucování svých přesvědčení uvnitř CNT nebylo možné, vzhledem k její struktuře – stejně volné jako byla struktura FAI. Pravdou však je, že více než miliónová CNT nebyla uskupením ideologicky jednotným, jejími členy se stávali lidé s různými názory. Spolupráce CNT s FAI probíhala hodně často. V roce 1928 CNT a FAI vytvořily Výbor revoluční akce a Výbor pomoci vězňům a také podnikaly společné akce směřované proti diktatuře, i když neměly větší význam, když generál sám odstoupil.

Po „úpadku“ Primo de Rivery nastoupila opětovná legalizace CNT, a spolu s ní bleskový početný rozvoj odborového svazu. Ke hnutí se přidala spousta mladých lidí, o nichž dokonce Abad de Santillan hovořil jako o „netrpělivých“, jejich názory však byly bližší anarchosyndikalismu než anarchismu „bez přídavného jména“ Diega Abada de Santillana. Tímto způsobem v CNT probíhal rozdíl mezi „mladými“ spíše anarchosyndikalistickými a „starými“ ortodoxními aktivisty, kteří však byli „mladým“ bližší než zkušení, ale dohodoví syndikalisté Pestanova typu.

Sblížení mezi CNT a FAI sahalo tak daleko, že se některé sjezdy FAI odehrávaly souběžně s kongresy CNT. Dělo se tak na třetím sjezdu CNT v červnu 1931, který se konal v madridském konservatoriu. Po poradách, v nichž kromě Garcii Olivera, Jose Alberda a Progreso Fernandeze hrál prim tehdejší sekretář FAI – Juan Manuel Molina, se odehrál FAI organizovaný mítink před Fuencarral Theatre. Současně s poradami CNT se mohly odehrávat tajná setkání „z práva vyjmuté“, jak to popsal generální prokurátor Galoponte, FAI. Úpadek diktatury vyvolal mezi anarchisty entuziasmus, a to i proto, že se sám zrealizoval jeden z cílů, vytyčený během zakladatelského sjezdu FAI ve Valencii. K tomu mohla navíc CNT obnovit legální činnost, a ze zahraničí se mohli vrátit pronásledovaní anarchisté (a také státem pronásledovaná skupina „Nostros“).

Jinak to vypadalo co se týče vyhlášení Republiky a přiznání autonomie Katalánsku. Hodně rychle se ukázalo, že bývalí spojenci v boji s Primo de Riverou a monarchií se mohou ukázat dokonce horší než předešlí nepřátelé. Samotní anarchisté, jejichž cíle byly jinačí a vycítili, že období „parazitování“ skončilo, jim nezůstávali nic dlužní. Období 1931-1936 bylo o tolik bouřlivější než předcházející roky, že nastalo značné oživení na straně pravice, do té doby jisté legálností svých neochvějných zákonů a odsunuté republikány a v menší míře i socialisty.

Anarchisté přivítali Republiku okázale již necelé dva týdny po jejím vyhlášení, tradičními oslavami Prvního máje. Středem událostí byla zřejmě Barcelona, v níž stotisícový dav dokázal na několik hodin ovládnout centrum města, prohnat útočící policii a Guardia Civil a oblehnout palác – sídlo lokální moci. Celá akce byla ukončena, jak tvrdí Paz, policií vyprovokovanou střelbou.⁴)

Již zmiňovaný červnový sjezd FAI a CNT přinesl výrazné vyjasnění stanoviska vůči republice, vládě a také eventuálního udělení podpory kterékoliv ze stran. To stanovisko bylo negativní.⁵)

Mající jakékoliv pochybnosti, přesvědčil Largo Caballero (vůdce zdálo by se anarchistům nejbližší parlamentní skupiny, tedy socialistů) o zavedení zákazu stávek. Sérii vystoupení anarchistů začala zadušená všeobecná stávka vyhlášená CNT a FAI v Barceloně, avšak k halasnějším událostem došlo na samém počátku roku 1932 v Estemaduře.

V malé vsi Castilblanco, těšící se dobré slávě⁶), nebylo obyvatelům dovoleno odehrání shromáždění, následně vypukla vzpoura, jehož výsledkem byl masakr dozorců, dohlížejících na dodržování úmluv. Jednotliví pachatelé nebyli odhaleni.

Dalšími událostmi byly vystoupení CNT ve Valencii, kde dav zaútočil na kostely a stanice Guardia Civil. Po nich se odehrály události nad řekou Alto Llobergat (Katalánsko), kde 18. 10. 1932 stávkovali v CNT sdružení horníci z dolu Figols a vyhlásili volnou společnost zabírající nejbližší okolí. Není snad třeba připomínat, že se tento hezký ale nereálný čin nepovedl. Po pětidenních bojích pěchotní pluk, podporovaný kavalerií a artilerií krvavým způsobem rozprášil hornické naděje. Následky této události nesli anarchisté v celém Katalánsku – 110 nejaktivnějších (mezi nimi i Durruti, Ascaso, Garcia Oliver) z nich bylo preventivně deportováno na kanárské ostrovy a Rio de Oro.

Rozruch se opakoval celé jaro a situace byla napjatá do té míry, že Santillan byl zadržován ve stanovištích Guardia Civil, v nichž se obávali bombových útoků ze strany FAI.

Událostí, která na chvíli změnila poměry vláda/anarchisté byl operetní pokus puče generála Sanjuria, který skončil ve velké míře díky v Andalusii (centrum spiknutí) silné CNT, okamžitě vyhlašující generální stávku a FAI, jejíž bojůvky se aktivně účastnily bojů s rebelanty, které se podle Ryszki v odpovědném momentu odvracejí proti vládě.

Konec roku přinesl další, poraženou hlavně nedostatkem solidarity ze strany socialistické UGT, stávku (tentokrát na dráze) organizovanou ze CNT spojeným svazem FNIF. V Katalánsku tato stávka odehrála pouze lokální roli.

Nový rok začal dalším, zřejmě FAI a „Nostros“ organizovaným, povstáním v Barceloně (8. 1. 1933), avšak zakončeným celkovým potlačením a hromadným zatýkáním. Tyto události hodně poškodily anarchistické hnutí a teprve na zemském plénu regionů FAI v říjnu byl zvolen nový Výbor Poloostrova, který mohl zastoupit starý výbor, jehož členové byli zatčeni.

Sotva tři dny poté došlo v Andaluzské vsi Casas Viejas k nejhalasnějším událostem. Obyvatelé této vesnice se podobně jako horníci z Figols rozhodli osvobodit zpod panování španělské republiky a ustanovit anarchistickou společnost. I přes „přechodné úspěchy“, byli z důvodu doražení posil z Guardia Civil poraženi. Státní síly, shodně s tradicí, začaly rabovat, bít a znásilňovat, čímž vyvolaly odpor jednoho z obyvatelů („šestiprstého“), který začal ostřelovat útočníky. Obléhání jeho bydliště trvalo ještě jeden den a skončilo shozením zápalných bomb válečným letectvem a spolu s doporučením premiéra Azany zastřelením zajatců pod záminkou pokusu o útěk.

Tato kompromitující postava republikánské vlády konečně přesvědčila CNT a FAI o tom, že podpora parlamentní levice se míjí s cílem a mnohem účinnější pro revoluci bude umístění socialistů daleko od moci. Přinesla také důkladné zamyšlení Abada de Santillana o zostřování boje tříd a krize vlády publikované v „Tierra y Liberta“, a také FAIsty Isaaka Puente v „CNT“ o nezbytnosti prolévání krve v takových situacích, a to jak cizí tak vlastní.

Ve dnech 28. – 31. 10. 1933 se odehrál zemský kongres FAI, na němž se kromě volby nového výboru zabývali také styky s CNT a liberální mládeží, vydalo se několik nových deklarací o neustávající válce s kapitalismem a o učiněných zjištěních týkajících se předrevoluční situace. Co je však nejvážnější, bylo přijato doporučení absolutního absencionismu v nadcházejících volbách. Toto ustanovení bylo s ohledem na blízký termín voleb bezohledně uváděno v život. Největší protivolební shromáždění se událo 5. 11. 1933 v Barceloně, kde se sešlo snad 100 000 osob. Volby, vzhledem k tomu, že se jich poprvé účastnily i ženy, mezi nimiž většinu představovaly horlivé katoličky, vyhrála pravice, čehož důsledkem v krátké době desítky tisíc (před volbami v roce 1936 tento počet dosáhl 60 000) osob zaplnily vězení kvůli svému přesvědčení.

Taková situace na anarchisty zapůsobila jako ledová sprcha a na v krátké době svolaném zemském kongresu bylo na Durrutiho popud rozhodnuto začít revoluci pod štítem CNT-FAI. Za sídlo byla přijata Zaragoza, a vedení představovali: Durruti, Puente a Mera. Povstání začalo 8. a skončilo 13. prosince 1933, a nechalo za sebou několik desítek smrtelných obětí. Vládní strana do Zaragozy stáhla dokonce opancéřované vojsko. Kvůli těmto událostem se do vězení dostalo dalších 9000 lidí, a CNT byla opět delegalizovaná.

Po povstání a represích nastoupily tradiční demonstrace solidarity, stávky (CNT), bombové útoky (FAI). Největší všeobecná stávka v Zaragoze trvala díky pomoci katalánské CNT více než měsíc.

Činnost FAI v období po zaragozském povstání nabrala teroristický odstín, bojůvky vykonávaly početné bombové útoky a také vraždy podle nich obzvláště škodlivých představitelů systému. Tyto roky přinesly také nárůst nového problému – fašismu. Právě FAIsti stanuli jako první v boji s Falangou, byli také jejími prvními oběťmi. Tehdy narůstající spirála násilí připomínala roky 1919-1923 a tehdejší válku bojůvek CNT s nájemnými pistoleros.

Závažnou událostí, anarchisty však přehlédnutou, bylo povstání asturijských horníků spojených s UGT (říjen 1934). Reakce FAI byla spíše nepříznivá (Santillan) a zdálo se, že s jistou satisfakcí pozoruje neúspěch socialistů, kteří nejen že nepomohli v dobách jejich pokusu, ale přímo přejímajíc moc způsobili mnoho křivd anarchistickému hnutí. Jiná byla reakce asturijských členů CNT, kteří se okamžitě připojili k povstání. dokonce anarchistům nakloněný Gomez Casas uznává distancování se od asturijského povstání za největší omyl v historii FAI.

Posledními událostmi v popisovaném období v historii FAI byly zemské plénum FAI odehrávající se na přelomu ledna a únory 1936 a zaragozský kongres CNT (květen 1936).

Během prvního, kromě zpravodajské činnosti, bylo učiněno bezprecedentní rozhodnutí o nevystupování s apelem k bojkotu voleb, ponechávajíc vlastnímu osudu rozhodnutí anarchistů o podpoře nebo nepodpoře Lidové Fronty. Druhou vážnou záležitostí probíranou na plénu byla otázka antimilitarismu a činností, které by náleželo podniknout v případě vypuknutí války.

Účast FAIstů na zaragozském kongresu CNT byla hodně podstatná. Neboť v napjaté atmosféře, hned před vypuknutí občanské války, se odehrávaly jednání týkající se pozdějších spojenectví. Na kongresu stáli anarchisté s FAI na ortodoxním stanovisku a neshodli se na ničem více, než na spojenectví s UGT.

V takové situaci FAI vstoupila do válečných zápasů tříleté občanské války, po níž se již nepozvedla. Dříve se však anarchisté z FAI a CNT během bojů mnohokrát prokázali nadlidskou odvahou, i když někdy také ukrutností.

Doktrína FAI.
Vlivy různých cizích ideologií se stávaly na počátku 20. stol. ohrožením pro ideologickou identitu anarchismu. Příkladem mohou být osudy francouzské odborové centrály CGT, která postupem času prošla evolucí od revolučního syndikalismu k posibilismu (oportunistický směr fr. socialismu z konce 19. stol. usilující jen o příležitostné sociální reformy – pozn. překl.) marxistického zabarvení. Podobné obavy co se týče dalších osudů CNT mohli mít španělští anarchisté. Hlavním ohrožením v této látce se zdál být již vzpomínaný Angel Pestana, hodně aktivní syndikalista, tvůrce skupiny Třiceti „treintismoanarguismo“⁷), která oficiálně vystoupila v roce 1931, konečně tvůrce „opozičních syndikátů“ a syndikalistické strany, která vstoupila do Lidové Fronty.

FAI byla v neustálé opozici k jejich tendencím. Vyjadřovatelem myšlenek pak byl, sám k FAI nepatřící, Abad de Santillan.⁸) Ten své názory zpočátku prezentoval v argentinské „La Protesta“ a následně po návratu do Španělska v „Tierra y Liberta“.

Původcem neshody mezi FAI a syndikalisty byly nejen rozdíly v postulované formě společnosti v budoucnu, ale také poměr k industrialismu. Syndikalisté, čemuž dal výraz Francouz Pierre Besnard v „Solidaridad Obrera“, uznali, že v souvislosti s pokrokem a také komplexností a expanzivností jim současného kapitalismu, je nutné provést revizi jak struktury, tak i metod činnosti syndikalistů a anarchistických skupin.

FAI, které mezi jinými byla vytýkána ignorance, neprojevovala ani entuziasmus k myšlenkám navrhovaných změn a uznala je zakládající se na marxismu a ideách Proudhona a naopak nabídla výklad na téma nedaleké a nevyhnutelné konečné agónii kapitalismu. Dalším popularizátorem této hezké a smělé, i když ne moc trefné teze nebyl nikdo jiný než Abad de Santillan. Kromě standardních argumentů o nemožnosti další expanze a kumulace kapitálu, je možné také objevit zajímavé zjištění o zprávách technického a morálního pokroku a také racionální a utilitární odůvodnění revoluce, mající u něj hlavně morální hodnotu. Nedostatek informací co se týče dalších osudů kapitalistů a ostatních vykořisťovatelských tříd Ryszka v citované práci chápe jako předpověď masových vražd provedených v Katalánsku a Aragonii v roce 1936.⁹) Zdá se to však být jistou nadinterpretací, když v samotných pracích španělského teoretika nebylo ani slovo o „fyzické likvidaci“, o tendenci z níž Abada de Santillana obviňuje Ryszka.

Španělský teoretik popřel nejen proud stavící syndikalistické a reformistické cíle, ale také v pozdějších dílech Errica Malatesty vystupující tzv. gradualismus, tedy názor zastávající v případě nevýdělečné konjuktury pro revoluční činnosti, nezbytnost i kdyby drobných posunutí na cestě změn. Nebyl to ani reformismus, když nepřipouštěl kolaboraci se státní mocí, ani to nebyl evolucionismus, když nevylučoval možnost vzniku situace přející revoluci. Uznával pouze existenci vnitřních deternimantů.

Abad de Santillan byl extrémnějším voluntaristou než Malatesta, a v dodatku soudil, že situace, v níž existuje stát, je vždy dostatečně zlá, aby bylo možné ospravedlnit revoluci. Jediným pak cílem anarchisty je objevení slabostí moci a uvědomění o těchto slabostech dělníkům a také dát jim příklad činnosti. Samotné revindikační počínání nejsou označeny – cílem není okamžitá náprava životních podmínek proletariátu ale zničení vládnoucího sociálně-politického systému, o čemž se bylo možné přesvědčit během již zmiňovaného konfliktu s Besnardem. Neomezoval se však výlučně na kritiku konkurenčních proudů a existující skutečnosti – díky dosti velké znalosti, jak všeobecně ekonomické tak i konkrétně se týkající španělských reálií, stvořil vlastní vizi anarchistického hospodářského systému a představil ji ve své práci – „Bankrot kapitalismu“ později doplněné „Ekonomickým organismem revoluce“.¹0) Systém jeho konstrukce se zakládá na regionálních svazcích výměny vesnice-město založených na družstvech. V zemském měřítku by pak existovala Národní hospodářská rada zabývající se výměnou surovin a materiálů pro průmysl, kontrolou, zpravodajstvím, technikou a produkční iniciativou. V jím vypracovaném systému neexistovalo místo pro trh, a nebyly v něm také vyjasněny zásady výměny/kontaktů se zeměmi s jiným hospodářským systémem. Eliminována byla také třída vládců a také vysoce kvalifikovaných vynálezců, spolu s uznáním převahy vzdělání za jeden ze zdrojů sociální nerovnosti. Nedostatek této skupiny bylo plánováno nahradit celkovým zvýšením intelektuální úrovně společnosti.

Druhým podstatným ideologem FAI (a vlastně španělského ortodoxního anarchismu 20. stol.) byl Francouz Gaston Leval, ve skutečnosti se jmenující Pierre Piller; jehož všeobecné předpoklady byly zhruba stejné jako de Santillanovy, rozdíly představovaly silněji než u Španěla akceptované možnosti využívání současné struktury skupin CNT – bylo to gesto na stranu syndikalistů.

Závěrem, požadovaný systém musí být, podle obou teoretiků, přijat celou společností, sloužit by pak měl k uspokojování všech běžných potřeb lidstva, s ohledem na jisté rezervy. Likvidoval by všelijaké mechanismy, které by mohli způsobit vznik nerovnosti, tedy peníze, kredit atd. Byly to schémata ideální a zakládající dobrou vůli členů, i když není možné zpochybnit jejich elastičnost. Pokud je máme ocenit z hlediska realizace v období občanské války na území Katalánska, tak se potvrdily nad očekávání dobře, neboť kromě války, fungující z dodatečným zatěžkáním – válečnou produkcí a odlivem dobrovolníků do ozbrojených oddílů (a byly to také ženy), se dokázali rozvíjet a zvětšovat výrobu. Neuškodilo tomu ani ohraničení dozoru a účast kvalifikovaných techniků.

Svůj vklad v doktrínu FAI měl také Isaac Puente. Zabýval se hlavně úvahami nad způsobem realizace revoluce a vlastně etap zapojování revolučních přeměn a vyjádřil, že podle něj zničení moci musí předcházet zničení soukromého vlastnictví, byl také zapáleným přívržencem kolektivizace rolnictví.

FAI byla poslední velkou anarchistickou organizací v Evropě, po jejím úpadku bylo třeba čekat více než 60 let aby se na vlně protestů znovu objevily početné skupiny. Byl to však již jiný anarchismus – více pod znakem „áčka v kroužku“ (ve třicátých letech neznámého, nyní všeobecně používaného), než černorudých praporů.

I přes kontroverzní metody činnosti, stavěné cíle (svoboda, spravedlnost), absolutní nezájem, ztracenou odvahu, solidaritu, neústupnost a nedostatek stop oportunismu budí obdiv a sympatie pro mladé FAIsty, kteří nechtěli žít v „druhém Španělsku“.

Bibliografie:
M. Bron „Wojna hiszpańska 1936-39“, Warszawa 1961
M. J. Chodkiewicz „Zagubiona pamieć. Wojna domowa w Hiszpanii 1936-39“, Warszawa 1997
J. Gomez Casas „Anarchist organisation – The history of FAI“, Montreal 1986
D. Grinberg „Ruch anarchistyczny w Europie zachodniej 1870-1914“, Warszawa 1994
M. Kolcow „Dziennik hiszpański“, Warszawa 1959
G. Orwell „W hołdzie Katalonii“, Kraków 1988
A. Paz „Durruti – the people armed“, Montreal 1976
A . Paz „The Spanich civil war“, Paris 1997
F. Ryszka „W kregu zbiorowych zlidzień. Z dziejów hiszpańskiego anarchizmu“, Warszawa 1991
L. Wyszczelski „Madryt 1936-37“, Warszawa 1986

1) Vlastním jménem Diego Camacho (nar. 1921), španělský anarchista, účastník španělské revoluce a občanské války. Po úpadku republiky internován ve Francii. V roce 1942 nelegálně přešel do Španělska, kde byl za svou činnost zatčen a po propuštění (1953) opět emigruje do Francie. Do Španělska se vrátil až v roce 1977. Pod pseudonymem Abel Paz vydal několik historických, biografických (mj. o B. Durrutim) a autobiografických knih věnovaných španělskému anarchismu. Byl o něm dokonce natočen televizní dokument. (pozn. překl.)
2) Vnucuje se spojení s domácí (myšleno polskou – pozn. překl.), katolické církvi stejně blízkou „guerillou“ Solidarnośći. Je pravdou, že se odehrála v úplně jiné době, na jiném místě a za pomoci jiných metod boje, ale nepřítelem byl stejně „pokrokový“ a nechtěný, jako napoleonský, systém, komunismus. Podobnou se zdá rovněž schopnost reflexe členů obou „guerill“ a znalost postřehnutí odlišností zájmů vlastních a zájmů církve.
3) V původní znění „kacykizm“. Podle polského výrazu „Kacyk“ – panovačný člověk, tyran, diktátor (pozn. překl.).
4) Během této akce došlo ke slavnému výstupu Ascasa a Durrutiho, během nějž ten první holýma rukama před očima davu zneškodnil člena Guardia Civil, jež mu hrozil zbraní a druhý s výkřikem „Cesta pro FAI!“ (sám k FAI nepatřil) začal útok davu na zdřevěnělý kordon Guardia Civil, čímž se přičinil o zvětšení již tak pro buržoazii zarážejícího obrazu FAI.
5) Podobný nedostatek entuziasmu vůči republice, i když z diametrálně odlišných příčin (okleštění ohromných státních subvencí pro církev atd.) projevil kardinál Segura. Ve svém pastýřském dopise z 1. 5. 1931(!) vyzval k boji za obranu práv církve před strašidlem anarchie. Toto nešťastné vystoupení, některými čteno jako výzva k monarchistickému povstání, způsobilo mnohá vystoupení, jichž se účastnili také anarchisté (i když to tehdy oni neinspirovali), v jejichž výsledku shořelo 102 kostely.
6) Obyčejové zásady hlásané španělskými anarchisty byly hodně přísné: bylo odsuzováno nadměrné pití alkoholu, kouření tabáku, nevázaný sexuální život, hazard, korida, nadměrné zabývání se sportem (zvláště společenskými hrami), „macho“ postoje, povinné bylo zrovnoprávnění pohlaví.
7) Jiní slavní ze „Třiceti“ jsou: Juan Peiro, Clara Peiro, Juan Lopez, Progreso Alafanche, Fornells a Sibanel.
8) Na regionálním sjezdu Katalánska v roce 1936 podobně jako jiné „výtečnosti“ mimo jiné Federica Montseny, Buenaventura Durruti a Francisco Ascaso vystoupili jako nezávislí.
9) Pokud pak jde o masovost, nevyrovnaly se dokonce ani v minimální míře počtu obětí frankovských represí po roce 1939, které se odhadují na 250 000 zabitých. Samotný Ryszka ostatně potvrzuje, že masové vraždy, ve velké míře duchovních, o čemž jsem se zmiňoval v úvodu, jsou nepočetné, pokud je porovnáme s činností nacionalistů na Malorce nebo v Seville.
10) Česky vyšlo u P. A. S. nakladatelství Libertinské listy.