Diego – dokumentární film Federica Goldberga. (Inny Świat #15)
Nedlouho po vyjití 14. čísla „Innego Świata“, v němž bylo hodně místa věnováno španělské revoluci z roku 1936, odvysílal kanál PLANETE španělský dokument „Diego“ (v Polsku vysílán, nevědomě proč, jako „Vzpomínky španělského anarchisty“).
„Diego“ je příběh života a boje španělského anarchisty Diega Camachoa, více známého jako Abel Paz, autora biografické knihy o Buenaventurovi Durrutim, jakož i několika jiných knížek popisujících jak španělský anarchismus, tak i anarchistickou revoluci v letech občanské války. Goldberg dost zajímavým způsobem představil celou historii, kde šlo hlavně o ukázání osobní angažovanosti hlavního hrdiny, a v menší míře o představení toho, co se dělo před 65 lety ve Španělsku. Proto se také průběh filmu vymezuje na ukazování fotografií a komentářům samotného hrdiny k nim, se skoupými fragmenty dokumentárních filmů.
Diego Camacho se stal revolucionáře díky své matce. Zničená žena na fotografiích byla, podle jeho mínění, rozenou revolucionářkou, to právě ona jej vzala jako malého chlapce na shromáždění anarchistů, když měl 7 let, byl poprvé k budově CNT. Vzpomíná, že když se po 12 letech vrátil z vězení na svobodu, vzal matku na rekreaci, a ony byla udivena, že jí někdo přinesl čaj, že ji někdo obsluhoval. Celý svůj život takto žena posluhovala jiným, osud ji nikdy nešetřil, Diego tehdy zůstal její jediným žijícím synem. Zemřela v roce 1965.
Když měl Diego 15 let, vypukla ve Španělsku válka, ale to ne ona byla pro něj důležitá, důležitější byla revoluce, která byla vyvolána rukama anarchistů. „Nejdůležitějším momentem mého života byla noc z 18. na 19. července 1936, celý zbytek byl pouze výsledek toho, co jsem tehdy, neobyčejně intenzívním způsobem, poznal,“ tvrdí Diego. „Té noci se rozhodovaly osudy lidu, a já jsem se, přirozeným způsobem, cítil částí toho lidu,“ dodává později. O dva roky dříve spolu se dvěma přáteli zakládá anarchistickou skupinu „Don Qichoti ideálů“, která se stává součástí Federace mladých anarchistů. Tehdy vzpomíná na slova, že „v době revoluce se zakrslí stávají obry“ a takovými obry se právě stávali mladí anarchisté.
Diego nadšeně popisuje horoucí moment ozbrojování dělníků, moment, který navždy zůstal v jeho paměti. Jinou věcí jsou barikády, které rostou v ulicích tehdejší Barcelony jako houby po dešti. Podle něj v takových momentech kdy lid samostatně buduje barikády, mohou být ne moc dobré kvality, mohou být bojovně neužitečné, to ale není důležité, důležitá je potřeba chvíle, potřeba stavění odporu a realizací té potřeby jsou právě rostoucí barikády. V samotné Latinské čtvrti bylo 119 barikád, kolik v celé Barceloně? Nikdo to snad nepočítal. Jinou popsanou věcí z počátků revoluce byl případ anarchistů, kteří vyrabovali banku. Anarchisté ukořistěné peníze vysypali na jednom z náměstí Barcelony a zapálili, jeden z nich řekl, že: „peníze jsou naše prokletí, byli jsme chudí, protože jsme neměli peníze. Když nebudou peníze, všichni budeme bohatí.“ Pro Diega Camacho vůbec nebyla znakem nového pořádku republikánská vlády, pro něj to byly gratis jídelny vytvořené v elegantních restauracích a hotelech, bylo to zprovoznění veřejné dopravy dva dny po převratu, bylo to převzetí kontroly nad fabrikami samotnými dělníky a rozjetí výroby.
Hodně zajímavou anekdotu povyprávěl Diego o své babičce, která byla katoličkou, ale jak poznamenal, věřila v boha, ne v řády a církve. Babiččin dům stál ve stínu městského kostela. V době prvních dnů revoluce se farář onoho kostela v něm zabarikádoval a z kostelní věže střílel do lidí. Po nějaké době se podařilo kostel podpálit a úplně shořel. Tato událost způsobila, že se Diegova babička stala revolucionářkou. Řekla mu, že „v celé té revoluci je mnoho věcí, které se mi nelíbí, nelíbí se mi, že lidé nosí zbraně, že se navzájem zabíjí, ale jedno se mi líbí, že byl zbořen kostel a teď mi slunce svítí až do domu.“
Dokument obsahuje ještě několik podobných historek z doby revolučních změn ve Španělsku. Není možnost je všechny popsat, zabralo by to příliš mnoho místa, proto pojďme dál.
Spolu s čím dál většími porážkami na frontě, v srdcích anarchistů pohasíná víra a entuziasmus. Válka dává šedivé signály mladým revolucionářům, „válka je barbarství, dokonce i revoluční válka“ , vzpomíná Diego. Během útěku na francouzskou stranu hranic jsou tisíce lidí sužovány ostřelováním frankistických letadel, umírá mnoho civilistů. Nakonec se však hranice otevírají a Diego spolu s mnoha jinými anarchisty doráží do jednoho z mnoha táborů, vytvořených pro španělské utečence. Zpočátku byl ten tábor pouze ostnatým drátem obehnaným územím, bez žádných domků a stanů, později se podmínky zlepšují, i když je stále těžce. Diego vzpomíná, že v táboře bylo také mnoho zlodějů, banditů a prostitutek, zato nebyla žádní vnitřní kontrola, francouzští četníci se bála do tábora vstoupit. I přesto, tam nebyly žádné zločiny! Lidé, i přesto, že byli ve velké bídě, se mezi sebou dělili a panovala tam mezilidská solidarita. Díky ní se lidé dokázali chovat dobře a spravedlivě. Naproti tomu, když se začalo nadávat na Francouze, že utiskují utečence, Diego promluvil k lidem, připomínajíc jim, že anarchisté ve Španělsku zaútočili na vládu a vlastnictví kapitálu, proto se nemají čemu divit, že jsou tak chápáni Francouzskou vládou, a francouzský lid s tím nemá nic společného.
Je nutné vzpomenout ještě jedna Diegova slova: „Z těch fotografií vyzařuje jakási skutečná radost. V očích těch lidí je vidět touhu, sny a poezii. Září v nich víra ve vlastní síly, je vidět, že ti lidé byli přesvědčeni o správnosti toho, co dělali.“ Je těžké se s tím neshodnout hledíc na zažloutlé fotografie znázorňující mladé i staré, ženy i muže, scény smutku i radosti. Tito lidé měli svůj čas, čas, který byl koncem jejich epochy a tvorbou vlastní skutečnosti, tvořením vlastní doby. Později jim to bylo vzato, ale ta zkušenost již v jejich životě zůstala navždy. Dnes, kdy již většina účastníků španělské revoluce nežije, nám zůstávají pouze vzpomínky těch, kteří měli příležitost prožít skvělé chvíle v horkém období léta roku 1936. Takovou vzpomínkou je také tento film, dokonale dokumentující to, co chtěli oni předat budoucím pokolením.
Janusz Krawczyk