Durruti stále žije (Inny Świat #14)

To, co jsem věděla o násilném odtržení anarchisty a revolučního hnutí ve Španělsku, pocházelo pouze z výtisků. Od té doby, co jsem přijela do Barcelony, jsem slyšela mnoho fascinujících pověstí o Durrutim a jeho koloně. To ony ve mně vzbudily touhu vydat se na Aragonskou frontu, kde byl on duší odvážných a statečných milicí bojujících proti fašismu.

Dorazila jsem do durrutiho tábora před večerem, totálně vyčerpaná dlouhým putováním hrbolatými cestami. Několik chvil strávených s ním bylo jako náboj energie, osvěžující a dodávající vitalitu. Moc jeho těla jakoby vytesaného ze skal Montserrat. Durruti byl z jistotou nejvíce dominujícím mezi všemi anarchisty, které jsem potkala od té doby, co jsem přijela do Španělska. Jeho skvělá energie přitáhla každého, kdo se nacházel v jeho dosahu.

Nalezla jsem Durrutiho ve skutečném úlu. Lidé přicházeli a odcházeli, stále mu někdo volal. A ještě ten ohlušující halas kladiv lidí pracujících na dřevěné kůlně pro jeho družinu. I přes celý tento shluk a neustálé telefony Durruti zůstával klidný a trpělivý. Přijal mně jako kdyby jsme se znali celý život. Dobro a teplo člověka na smrti i život angažovaného v boji proti fašismu bylo něčím, co jsem vůbec nečekala.

Hodně jsem slyšela o moci, jakou Durruti spravoval nad kolonou svého jména. Byla jsem nesmírně zvědavá, jak se mu podařilo sjednotit 10 000 dobrovolníků úplně zbavených válečných zkušeností, neutíkajíc ke kasárenskému drilu. Durruti byl udiven, že já, stará anarchistka, můžu pokládat takovou otázku.

„Byl jsem anarchista celý svůj život,” odpověděl. „A snažím se jím zůstat. Soudím, že je smutné, že jsem byl přinucen k tomu, abych se stal generálem a spravoval vojenskou moc nad lidmi. Přišli ke mně dobrovolně, připraveni obětovat svůj život bojujíce proti fašismu. Věřím, jako vždy, ve svobodu. ve svobodu založené na odpovědnosti. Soudím, že disciplína je nezbytná, ale musí to být vnitřní disciplína vyplývající z jednoty cílů a silného cítění bratrství.” Durruti získal důvěru lidí a jejich srdce proto, že nikdy nehrál roli vládce. Byl jedním z nich. Jedl a spal společně s nimi. Často si odříkal svou porci s ohledem na slabé, nemocné či na ty, kteří ji potřebovali více než on. Sdílel společně s nimi hrůzy války. Právě to bylo bezpochyby tajemstvím úspěchu jeho samotného a jeho kolony. Lidé ho měli rádi. Nejen že plnili jeho rozkazy, ale byli také připraveni spolu s ním podstoupit největší riziko pro to, aby odrazili fašisty.

Dorazila jsem v předvečer útoku připraveného Durrutim. Za úsvitu Durruti a zbytek družiny s puškami na rameni provedl útok. Spolu s nimi prohnal nepřítele 4 kilometry a získal značné množství zbraní, které tam zanechali prchající nepřátelé.

Morální význam rovnosti nemůže být nijak jediným vysvětlením Durrutiho vlivu. Do hry vstoupil ještě jeden činitel, jeho schopnost vysvětlit milicionářům hlubší význam antifašistického boje, který hrál dominantní roli v jeho vlastním životě a který se naučil ukazovat nejbídnějším a nejvíce zanedbaným mezi nimi.

Durruti mi pověděl o svém přístupu k těžkému problému lidí chtějících opustit frontu v momentu, kdy je nejvíce potřebuje. Tito lidé s jistotou znali svého velitele, jeho rozhodnost, jeho železnou vůli. Také ale věděli o jeho dobrotě a soucítění ukryté za surovou povrchností. Jak by mohl oponovat vědouc o nemoci v domu, rodičích, ženě či dítěti?

Durruti byl jako divoká bestie hnán ze země do země dokud nenastaly skvělé dny července 1936. Vězněn jako kriminálník. Dokonce odsouzen k smrti. On, nenáviděný anarchista, nenáviděný hroznou trojicí, buržoazií, státem, církví. Tulák bez domova, neschopný poslouchat způsobem přikázaným kapitalistickým šaškem. Jak málo jej znali. Jak málo rozuměli jeho milujícímu srdci. Nikdy nezůstával lhostejným k osudu svých blízkých. A teď se angažoval v desperátském boji s fašismem v obraně revoluce a každý člověk byl potřebný. Bylo skutečně těžké stát v čele takové situace. Ale jeho nápaditost si poradila se všemi těžkostmi. Trpělivě poslouchal pověsti o neštěstí později ukazujíc na příčiny chorob mezi bídnými. Přepracování, podvyživenost, nedostatek ovzduší, nedostatek radostí života.

„Nevidíš, soudruhu, že válka, kterou ty a já vedeme, je válkou na obranu Revoluce, revoluce, která je a bude způsobem zničení nouze a utrpení bídných? Musíme porazit našeho fašistického nepřítele. Musíme vyhrát válku. A ty jsi její podstatnou částí. Nevidíš to, soudruhu?” Ano, viděli to a obyčejně zůstávali.

Občas však někdo jako blázen trval na opuštění fronty. „V pořádku,” odpověděl mu Durruti, „ale jak půjdeš pěšky, než dojdeš do své vesnice, bude každý vidět, že tě tvá odvaha zklamala, že jsi utekl, že jsi se vykroutil z na sebe naložené povinnosti.” Tato slova měly magický účinek. Člověk prosil o možnost aby zůstal. Durruti se nepotřeboval odvolávat na vojenské hrozby, nátlak, disciplinární tresty, aby udržel svou kolonu na frontě. Pouze jeho vulkanická energie přitahovala a způsobovala, že s ním byla cítěna jednota.

Velký člověk, anarchista Durruti, rozený velitel a učitel lidstva, starostlivý a citlivý soudruh. Durruti zemřel. Jeho skvělé srdce nebije. Jeho mohutné tělo bylo poraženo jako gigantický strom. Ale přesto však stále žije. Stovky tisíců lidí, které se v neděli 22. listopadu objevily, aby mu složily hold, jsou toho potvrzením.

Ne, Durruti žije. Plamen jeho duše osvětlující všechny, kteří ho znali a milovali nikdy nezhasne. Masy již převzaly pochodeň z jeho rukou. S triumfem ji nesou před sebou stezkou jím před lety vytyčenou. Stezkou vedoucí na vrchol jeho ideálu. Ten ideál je anarchismus, velká vášeň jeho života. Byl mu zcela oddán. Byl mu věrný do posledního dechu.

Jestli někdo potřebuje důvod, ať jím je jeho obava o mojí bezpečnost. Nebylo pro mně místo v hlavním táboře. Nejbližší vesnicí byla Pina. Ta ale byla pod neustálým odstřelováním fašistů. Durruti dokonce nechtěl slyšet o tom, abych se tam vydala. Naléhala jsem. Všechno v pořádku. Každý někdy zemře. Zahlédla jsem pýchu v jeho očích, pýchu na to, že jeho stará soudružka necítí strach. Se silnou stráží mi dovolil vydat se tam.

Byla jsem mu vděčná za to, že mi dal vzácnou možnost setkat se s tolika Durrutiho soudruhy ve zbrani a rozhovoru s obyvateli vesnice. Byla jsem pod ohromným dojmem ducha obětí fašismu.

Nepřítel byl nedaleko od Piny, na druhé straně průsmyku. Ale mezi lidmi se nepociťoval strach či slabost. Hrdinně bojovali. „Raději zemřeme než by měli vládnout fašisti,” tvrdili. „Budeme při Durrutim do posledního člověka.”

Potkala jsem tam osmileté dítě, sirotka, zapřáhnuté do těžké každodenní práce fašistickou rodinou. Jeho chudé ručky byly zarudlé a opuchlé. Jeho oči plné krutých zkušeností, které zažilo z rukou Frankových nájemníků. Lidé z Piny jsou chudí až je to zarážející. Zahrnuli však to dítě starostí, ochranou a láskou, jaké nikdy dříve nepoznalo.

Evropský tisk se od samého začátku antifašistické války předháněl v pomluvách a očerňování španělských obránců svobody. Během posledních čtyř měsíců nebylo dne, aby evropské satrapy fašismu nenapsaly nějaký senzační raport o zločinech provedených revolučními silami. Každý den byli čtenáři těchto dlaždičů krmeni pohádkami o rozruchu a nepokojích v Barceloně a jiných městech a vesnicích osvobozených od fašistů.

Cestujíc přes celé Katalánsko, Aragonii a Levantu, navštěvujíc na mé cestě každé město a vesnici mohu říci, že není ani slovo pravdy v těchto krev v žilách mrazících pohádkách, jaké jsem četla v anglickém a kontinentálním tisku.

Posledním příkladem fabrikování zpráv, totálně zbaveného všech skrupulí, byly zprávy některých novin věnující se smrti anarchisty a hrdinského velitele antifašistického boje Buenaventury Durrutiho.

Podle těchto dokonale absurdních zpráv vyvolala Durrutiho smrt neshody a nepokoje mezi soudruhy zemřelého hrdiny.

Kýmkoliv byl autor těchto hloupých výmyslů, z jistotou nebyl v Barceloně. Mnohem méně věděl o místu Buenaventury Durrutiho v srdcích členů CNT a FAI. V srdcích všech bez ohledu na rozdíly sociálních a politických názorů.

Pravdivě řečeno, nikdy nebyla taková jednota Lidové Fronty v Katalánsku, jako od momentu zpráv o jeho smrti, až po dobu jeho pohřbu.

Každá z politických frakcí bojujících proti španělskému fašismu se objevila, aby vzdala hold plný zbožnosti Buenaventurovi Durrutimu. Nejen jeho nejbližší soudruzi, čítající stovky tisíců, ale i všichni spojenci antifašistické války, největší část populace Barcelony vypadající jako nezměřitelná lidská řeka. Všichni přišli, aby se účastnili dlouhého a vyčerpávajícího pohřebního procesí. Nikdy dříve nebyla Barcelona svědkem takového moře lidí, jehož němý žal se projevoval v celkové shodě.

Durrutiho soudruzi, soudruzi silně sjednocení svými ideami, soudruzi statečné kolony, jím stvořené. Jejich údiv, láska, oddanost a úcta neponechávaly místo pro nesnášenlivost a neshody. Byli jedním ve svém smutku a cítění nezbytnosti pokračování války proti fašismu a realizaci revoluce, pro níž Durruti žil, bojoval a obětoval se celý, až po svůj poslední výdech.

Ne, Durruti žije! Je mnohem více živý než dříve. Skvělý příklad jaký dal, je následován všemi dělníky a rolníky v Katalánsku, pronásledovanými a vyděděnými. Paměť jeho odvahy a hrdinství je povzbuzuje k velkým činům, až do konce fašismu. Tehdy se začne opravdová práce, práce na sociálním charakteru lidských podmínek, spravedlnosti a svobodě.

Ne, ne! Durruti žije! V nás, navždy.