Filmová CNT 1936-1939 (Inny Świat #14)

Od počátku revoluce měla každá strana nebo politická organizace, každý odborový svaz a různé sociální skupiny lépe či hůře organizovanou filmovou sekci. Mnohé filmové výpravy vyjížděly s lidovými milicemi na frontu.

Nejbujnější filmovou činnost rozvinula CNT (Confederacion Nacional de Trabajo – Národní konfederace práce). Tato anarchosyndikalistická odborová organizace, mající značnou převahu v části republikánských měst, se těšila podpoře mnoha představitelů osvobozených umění, pracujících v divadle, filmu i tisku. Vzhledem k tomu se skoro celý filmový průmysl nacházel v rukou anarchosyndikalistů.

První a rozhodný krok v tomto směru byl učiněn v Barceloně, tradiční baště anarchistů. Jedním z prvních děl věnujících se kolektivizaci, byly veřejné budovy: kina, divadla, dostihové dráhy psů atd. První kolektivizace byla ve velkém stupni improvizací pracovníků těchto budov. Následně celé předsevzetí zvětšilo svůj dosah během vzniku Comite Economico de Cines (Hospodářského výboru kin). Byl zorganizovaný shodně se svým statutem a obsáhl kontrolou všechny tržní výdělky veřejných budov Barcelony. taková situace, spolu s přechodem studií a laboratoří do rukou anarchistů, znamenala, že CNT získala schopnost reanimace paralyzovaného filmového průmyslu, a dokonce vytváření jakkoli utopických plánů boje s americkým filmem o náklonnost veřejnosti, a také skutečné produkce filmů čistě španělských z podobné tématické tvorby, jako to dělali Luis Condelaz nebo Diego Corrientes.

Propagační činnost ve filmu musí ukazovat nejen věci skutečné, ale musí také obsahovat to, co popisovali jako „film základní“, tedy fabulární filmy dlouhometrážní, zakládající zrevolucionalizování španělských promítacích pláten. Produkční činnost umožnila finanční podpora Comite Economico de Cines. Anarchosyndikalistické kino se vyexponovalo nejen díky výjimečnosti svých pozic, ale také díky většímu počtu titulů, které byly jeho dílem: více než stovce krátko a středněmetrážních filmů. Pozice natočené v roce 1936 a částečně 1937 nemálo vypovídají výlučně o činnosti anarchistických milicí na různých republikánských frontách. Neomezený entuziasmus kina těchto prvních měsíců je skutečný jak v obraze, tak i v komentářích těchto filmových reportáží. „Reportaje del Movimento Revolucjonario“ (Reportáž o revolučním duchu), „Los Aguiluchos de la FAI por Tierras Aragoni“, La Toma de Sietamo“ (Dobytí Sietamo) a „La Butalla de Farlete“ (Bitva o Farlete), jsou některé z v té době natočených reportáží. Po uplynutí prvních měsíců války, bylo dokumentů o výchově a indoktrinaci více. Život volnomyšlenkářských komun v Aragonii, proces připravování anarchistického deníku a cvičení oddílů byly stále se vracejícími tématy v „En la Brecha“ (Buď ostražitý), „Alerta“ (Alarm) či „Prostitucion“ (Prostituce).

Z hlavních vlastností této produkce by náleželo zdůraznit jejich spontánnost, svěží náhled, i když často za cenu myšlenkového obsahu; vítězný a otevřeně stranný tón jejich komentářů, a zvláště druh horlivého experimentování, které, místy se vracejíc k vyzkoušenému druhu filmové reportáže či obvyklého dokumentu, vstupovalo do fabularizovaného dokumentu. Skoro v každém případě byli improvizované a nevyznačovali se příliš velkou precizností, vždy však v sobě skrývaly uznáníhodný neklid a zajímavost pro film jako prostředek oznamování.

Pokud jde o tvorbu méně okamžitou a produkci závažnější, studia a laboratoře se v krátkosti vrátily do pracovního rytmu. Byly opuštěny svými vlastníky, i přes výzvu ze strany anarchosyndikalistů k návratu na dávné stanoviště. Byla započata produkce „Aurora de Esperanza“ (Jitřenka nadějí), projektu, který anarchosyndikalisté ambientně nazývali „první snahou o sociální film v naší zemi.“ Zdrojem nadšení pro tento film byly z jistotou sovětské filmy o revoluci, které v té době byly hodně rozšířené v republikánských kinech. Byl to filmový debut Antonia Saua, zároveň scénáristy i režiséra. Film obsahoval několik výtečných myšlenek a chvílemi se vyznačoval intuitivní pronikavostí, byl však zcela zbaven epického tónu.

Skoro v té samé době natočil Pedro Puche svůj druhý film „Barrios Bajos“ (Čtvrtě bídy). Nebyl moc povedený a to, co mělo být podle záměru režiséra dramatem, získalo zcela absurdní podobu. Ve stopách těchto filmů šli takové obrazy jako „Liberacion“ (Osvobození) od Amichatise, „Nosostros somos asi!“ (Takoví jsme!) Valentina r. Gonzalese, podivínská komedie s malým chlapcem v roli hrdiny, „Paquete, fotografo publico numero uno“ (Paquete, pouliční fotograf číslo jedna) Ignacia F. Iquina s Paco Martinezem Soria a Mary Santepere v hlavních rolích, a konečně několik jiných, které pouze odkryli zásadní slabost produkčních záměrů CNT; film se nemohl podstatným způsobem změnit pouze díky prostému zákroku spočívajícímu na změně údajně frivolní fabule na domnělou sociální.

Neuspokojující výsledky tehdejší produkční činnosti radikálně změnily filmovou politiku. Znechucení k tzv. sociálnímu kinu anarchosyndikalisté rozhodli tvořit kino komerční. Nová tendence znamenala krok zpět v hledání filmových skupin: byli odsunuti počáteční režiséři ve věci zkušenějších tvůrců, dokonce i pokud tito posledně zmiňovaní nevyznávali ideologii CNT. Takto např. americký pragmatismus, vypracovaný v hollywoodských studiích, nahradil sovětský model. Na inauguraci nového období produkce byla vybrána komedie. Autorem nebyl nikdo jiný než Jacinto Benavente. Děj byl umístěn v luxusní scenérii života vyšší střední třídy. Byl to film lehce kritický vůči této sociální vrstvě a dokonale odpovídal intencím CNT, aby bavil a učil. Film byl nazván „No quiero! No quiero!“ (Nechci! Nechci!), režíroval jej Francisco Elias, který byl tehdy již zkušeným tvůrcem. Film byl dokončen teprve po válce.

CNT ukončila činnost filmem „Nuastro Culpable“ (Náš viník) v režii Fernanda Mignoniho, který byl také autorem scénáře. Je to bezstarostná komedie o příhodách sympatického zloděje. Podobně jako v případě „Nechci! Nechci!“: mnoho lidí kritizovalo drzost tvůrců zabývajících se komediálním tématem v bezprostřední blízkosti fronty.